Gabriela Těthalová, Markéta Adamcová, Martin Kolarov: Místa hraniční povahy

Slepá mapa ke svobodnému, dysfunkčnímu světu pomáhá uchopit proměnlivost krajiny i neočekávané tvarování linie horizontu. Jestliže existuje rozdíl mezi naší přítomností a absencí, pak jsme se ho naučili zanedbávat.

Z vymezené hranice lze pozorovat snáze, co se odehrává před ní a co za. Snadněji rozeznat, s čím se dokážeme spokojit a co už je „přes čáru”.

Co ale přestat sledovat vydělené, snadněji uchopitelné plochy a začít se soustředit na onu hranici samotnou? Zjistíme, že tady se děje mnohem více – linie, jejíž charakter nedokázal nikdo definovat. Je to stále měnící a posouvající se přechod podle míry naší tolerance a vůle. Možná ani není hranicí, nýbrž jemným přelivem. Přelivem, kde významové motivy se pomalu proměňují ve vyprázdněný dekor, kde se prvotní energie gesta zautomatizuje, kde se myšlenky začínají opakovat. Kde končí zvíře a začíná člověk, kde skončí humanismus, nastoupí stroj. Pokusy vytesat a ukotvit definitivní polohu jsou nejspíš nemožné.

Snahu po významové zkušenosti posléze dobrovolně (a nadobro) opustit pro tu estetickou.

Obklopeni jedinečností, ze které nastane zvyk, ze zvyku každodennost. Je místem, kde jsme naučeni rozeznávat dvě polohy, jak ale můžeme rozeznat, kde jedna končí, aby začal její protiklad? Hranice jsou setřené velkým dílem nejistoty. Zeď bezpečnosti je ve skutečnosti zdí nejistoty1). Můžou být obzorem, nedefinovatelným svou velikostí a zároveň jeho stálou přeměnou. Aktuální stav krajiny je pevně daný a obzor podléhá neustálé proměně a tvarování. Hranice je linií, která odděluje dva celky, vnitřní a vnější, přitom sama nepatří ani do jednoho.

Estetická zkušenost může být, tak jako každá zkušenost, jen výsledkem komplexního procesu zahrnujícího smyslové a emoční dojmy, vzpomínky, potvrzená či zklamaná očekávání, reflexe, úsudky, jež jsou schopné u člověka způsobit více či méně intenzivně prožívanou proměnu stavu. V nadneseném smyslu lze takovou estetickou zkušenost popsat jako „hraniční zkušenost“2).

Středobodem v tomto pojetí by měl být vždy člověk. Někdo, od koho se přesně tyto pohledy odvíjí. V obecném pohledu – stejně tak jako on, ve své každodennosti z neostrého celku začal nevnímat jednotlivé detaily – však může jeho přítomnost s veškerým klidem absentovat.

Gabriela Těthalová (*1988) studovala malbu u Jiřího Černického a Marka Meduny na pražské UMPRUM. Nyní nastupuje na magisterské studium malby do ateliéru Jutty Koether na HFBK Hamburg. V některých expresivních malbách se odráží její zájem o společenské, případně technologické aspekty informačního věku.

Markéta Adamcová (*1992) studuje v ateliéru malby Vladimíra Skrepla na pražské AVU. Ve své práci vytváří vesměs osobní narativ pomocí pozůstatků tvarosloví z míst, slov a situací, které předtím nesly konkrétní význam. Zabývá se určitými poetickými momenty jak v malbě a kresbě, tak i v psaní. Je členkou umělecké skupiny PALBA.

Martin Kolarov (*1993) je absolventem ateliéru malby Jiřího Černického a Marka Meduny na UMPRUM v Praze. Pracuje s různými médii. Důležité pro něj jsou materiály a jejich vlastnosti, skrze které promítá téma dekorativizmu a historických forem v architektuře. Často pracuje ve dvojici s Filipem Dvořákem.