Hana Merková, Tereza Bartůňková: MINDtheRAPIST

Mind, the rapist

Mind, therapist

Mind therapist

Mind the rapist

 

Výstava je založená na stejnojmenném komiksu, který představuje pokus poukázat na základě osobní zkušenosti na širší generační problémy lidí označovaných za mileniály neboli generaci Y. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti zkombinované s vysokými nároky na životní standard, smysluplnou kariéru a kvalitní mezilidské vztahy se tříští s tvrdou realitou současného globálního trendu prekarizace práce a povrchních pseudovztahů deformovaných zploštělou online komunikací. Všichni automaticky míří vysoko a hledají štěstí, ale málokdo jako by věděl, co to přesně znamená a co pro to udělat. A nikomu se vlastně ani nechce nijak zvlášť namáhat.

Autorka konceptu MINDtheRAPIST Hana Merková předestírá hutné mikrosituace, ve kterých je obsažená především bazální nejistota, zda vůbec tato v bezpečí žijící generace může mít nějaké „opravdové“ problémy. Podstatná část jejího okolí, celého jednoho lidského pokolení, jako by se vyznačovala extrémní přecitlivělostí, ale zároveň vyznává nekonečné zlehčování všeho a všech, a nepochopitelným chladem a lhostejností vůči strádání druhých. Máme potíž mluvit spolu navzájem a skutečně pozorně se poslouchat (nezřídka i sami sebe ve vlastní hlavě) a tak jdeme radši otázky řešit s odborníkem, který se nasloucháním jiným lidem živí. Teprve zde, v cizím prostředí a před cizí osobou jsme schopni upřímně a naplno formulovat své obavy a trápení a uvědomit si je v plné míře jejich (ne?)závažnosti.

Komiks MINDtheRAPIST záměrně používá extrémní podobu černého humoru jako analogii k všudypřítomnému cynismu, který, zdá se, už nezná mezí. Záměrným zveličováním absurdního rádoby utrpení současné generace mileniálů usiluje o to ukázat, jak zásadní nám naše prožitky a problémy připadají, ale zároveň i to, jak z globálního hlediska neznamenají vůbec nic. Veškeré životní trápení i radosti lze ve výsledku relativizovat a zpochybňovat tak dlouho, dokud nezbude jen apatie smísená s lehkou nejistotou, zda ještě existuje něco, na čem by přece jen mělo alespoň trochu záležet. Zmítáme se v ambivalence intenzivních osobních prožitků/depresí/úzkosti a vědomí toho, že objektivně na tom zas tak špatně nejsme. Neřešíme skutečné existenční otázky. A máme z toho trochu špatné svědomí.

Forma komiksu – lehce naivní, černobílá schematizovaná ilustrace Terezy Bartůňkové, a krátké úderné promluvy (či významné mlčení) kreslených aktérů odráží především nelehká témata, které osoby na pověstné terapeutické pohovce řeší. Postava terapeuta bez tváře, vždy odvrácená od čtenáře tak, že není s to rozpoznat její konkrétní rysy (nebo záměry), drtí své pitoreskní pacienty nekompromisními otázkami a radami, které jako by snad ani neměly za cíl pomoci. Terapeut zde totiž funguje spíše jako metaforický odraz našich černých myšlenek a vlastní sebe(ne)úcty či pochyb, černé zrcadlo, do kterého vysíláme své obavy a starosti, ale místo nalezení útěchy se nám paradoxně vrací jen jejich zhuštěná esence, černější a těžší než kdy předtím.

To, že si nikam nechodíte povídat s chytrým člověkem v brýlích se zápisníkem v ruce a připravenou baterií zvídavých otázek ještě neznamená, že jste podobné psychoterapeutické sezení nikdy neabsolvovali. Třeba ve své vlastní hlavě.

Na pozadí každodenních, nekončících malých bitev probíhajících mezi námi a (domněle?) krutým okolním světem v hlavě plíživě klíčí myšlenka, že jsme vlastně možná tak trochu všichni jen tragikomicky vypadající postavičky neuroticky poposedávající na terapeutově gauči.

 

kurátorka: Veronika Čechová