Martin Netočný, Oskar Helcel: Kulturní domy

Kulturní domy jsou svébytným fenoménem, podobně jako další typologické druhy staveb budovaných hromadně za socialismu. Na rozdíl ale od obchodních domů, chatek či šumperáků nemají zatím svou reprezentativní monografii. Fotografický pohled Oskara Helcela a Martina Netočného se tak stává první pobídkou.

Typologický druh kulturního domu, popřípadě spolkového domu, se u nás objevuje již před druhou světovou válkou. Snaha rovnoměrně obsloužit jednotlivé regiony soustavou veřejných staveb se objevuje již před rokem 1948, konkrétně u krematorií či kin. Výstavbě kulturních domů dává naprosto jinou dynamiku ale až socialistické státní zřízení, jednak svou schopností navržené plány skutečně realizovat a jednak v přesvědčení, že lze kulturní produkcí (film, divadlo, osvětové přednášky) úspěšně formovat názory občanů.

Snaha o nalezení vhodných typů staveb, co do ekonomie výstavby a funkční náplně je příznačná pro 50. léta. Tady se ještě setkáváme s celou řadou pojmenování od „Rudých koutků“ po „osvětové domy“. Léta šedesátá pak přinášejí etablování pojmu „kulturní dům“ a první platnou státní normu pro jejich projektování. Na rozdíl ale od typových objektů, jakými byly například jesle, školky, školy či obytné domy, byly kulturní domy řešeny (podobně jako třeba ambasády, obchodní domy či krematoria a smuteční síně) individuálně. Kulturní dům fyzicky představoval specifickou myšlenku a to sloučit poměrně širokou kulturní činnost do jednoho domu. Kulturáky tak nabízely prostory pro promítání, divadlo, hudbu, taneční vystoupení, klubovny, knihovnu, čítárnu, dílny, herny, často i restauraci nebo bar. Konkrétní prostory byly definovány směrnicemi závislými na počtu obyvatel, pro něž měl kulturní dům fungovat. Projektant musel respektovat požadavky na funkční náplň a kapacitu, jež dále podmiňovala skladbu dalších prostor, neměla tu tak například chybět kuřárna, fotokomora či prostor s pouzdry na putovní výstavky.

Možná, že ale právě tato všestrannost a poměrně předimenzované prostorové nároky se staly často oříškem pro současné využití. Kulturáky zápasí nejen s velkými náklady na provoz ale i s celkovým programem a možnostmi využití. Podobně bezradně si stojí i pojetí stavebních úprav. Mnoho kulturních domů je architektonicky výraznými stavbami a nad šedivý průměr je vyvyšovaly i atypicky řešené interiéry. Nynější často banální a unifikované rekonstrukce interiérů a přestavby tuto jistou výjimečnost sráží zpátky do šedivého průměru a mimoděk tak vystihují dobu naprosto současnou s její obsahovou bezradností a nevkusem. Pokusy o setření původního charakteru tak před naše oči staví bizarní spojení socialistické estetiky a novodobé sádrokartonovitosti.

 

Kurátorky: Barbora Špičáková, Michaela Janečková